Julliane, Julliane, Julliane

12. května 2008 v 19:20 |  Jednorázovky =)
Další jednorázovka, snad se bude líbit...Nera
Ps: komentujte 15. Kapitolu!!!

Within Temptation-Jillian
Políbil mě. Krásně, dlouze, naposledy, to jsem však tehdy nevěděla.
* * *
"Kam mě vedeš?" smála jsem se. S šátkem převázaným přes oříškové oči jsem neviděla nic. jen temno. Nemám ráda tmu, nenávidím ji. Bojím se, že mě jednou pohltí celou. Jasně, došlo mi, že jednou umřu. Myslela jsem na to pořád častěji. Pořád jsem si představovala, jak kolem mého hrobu stojí spousta lidí a oplakává mě. Oplakávají můj velký hrob a tunou rudých růží. Ani nápis: Vzpomínáme nejde vidět.
A pak je tady druhá verze: Můj hrob je prázdný až na pár holubích trusů. Kytka dávno seschla. Nápisy jsou sedřené mramor popraskaný. Stromy se prohýbají pod náporem větru a sem tam zakrákorá někde vrána.
"Překvapení." pošeptal mi Jullian do ucha a dál mě vláčí nějakou neznámou trasou. Ta tma mě týrá. Klepu se strachy. Je mi z ní mdlo, ale není mi pomoci. Snažila jsem se prokouknout na alespoň proužek světla, jen kousíček. Nejde. Někdo mnou pohybuje jako loutkou. dělám mechanické kroky, jsem jako robot. Robot bez citů, jediným citem je strach. Zrychleně jsem dýchala. Mám strach. Bože, tak strašný strach, že nikdy neuvidím světlo.
Potlačovala jsem vzlyky. Je to tak hrozné. Jak někdo může být od narození slepí??? No jak? nedokáže vidět tu krásnou zeleň, modrou oblohu, rudé růže na mém hrobě. Zase jsem se dostala tam, kde nechci. K myšlence, strachu ze smrti.
Zastavili jsme a šátek mi sjel z očí. Zamrkala jsem a úlevně si oddychla. Je to pryč, tma je pryč, opět vidím svět.
Rozhlédla jsem se. Tady to neznám. Všude kytky, na každém kroku růže. Červené, ne rudé, ale jasně červené jako...jako....jako. Nic mě nenapadá, nedokážu tu barvu nikde přiřadit.
"Líbí?" objal mě Jullian a hlavu si položil na mé rameno. Pohladila jsem ho po vlasech a lehce, smutně jsem se usmála. Jistě, že se mi to tu líbilo. Byla to nádhera. Zelená je moje nejoblíbenější barva. ukazuje mi nespoutanost, živost. Hlavně není tmavá, nepředstavuje tmu.
"Je to něco nádherného. Ale nějak nechápu důvod, proč jsme tady."řekla jsem svou myšlenku a zamračila se. Nic jsem nechápala, cítila jsem se sama v tom nekonečnu.
"Myslela jsem, že se ti tady bude líbit."posmutněl. Prudce jsem se otočila a uchopila jeho obličej do svých dlaní. Blonďaté vlasu mu trčely do všech stran, přesto byl neodolatelný. Nedokázala bych si představit život bez něj. Bez mé jediné opory, lásky. On byl mé všechno. Dala bych za něj život, tolik ho miluji. Nic nejde mít rád víc. Ty jeho upřímné oči, letmé doteky, procítěné polibky. Nic pro mě nemá větší cenu. Miluji ho, víc než vlastní život, klidně bych ten svůj obětovala pro něj.
Položil mě na mokrou trávu. Nedávno spadla rosa. Kapičky vody se leskly na slunci, jehož paprsky si razily cestu mezi korunami stromů. Šimraly mě do obličeje. Jeho rty klouzaly po mém krku a zase nahoru ke rtům.
Políbil mě. Oba jsem do toho polibku dali všechny city. Jako bychom věděli, že je poslední. Jeho jazyk si pohrával s mým. Odpojil se ode mě a zadíval se mi do očí. Najednou slunci něco zamezilo pohled na nás. Padl na nás stín. Vysoký a statný.
Julliana ten muž odhodil ke stromu. Zastavil se o kmen toho největšího a nejlistnatějšího. Zakřičela jsem a potom mě něčí silné paže zachytily a táhly pryč od Julliana.
Vzlykala jsem a křičela pořád víc. S každou ranou nože do Jullianova těla jsem křičela hlasitěji a vzlykala víc.
"Julliane!!!!!"zařvala jsem. Klepaly se mi kolena a nehty jsem zarývala hloub do kůže s každým jeho bolestivým výkřikem. Přerývavě jsem dýchala a motala se mi hlava při pohledu na jeho krev a zmučené tělo. Každá má buňka trpěla s Jullianem. Držela jsem se stromu a z druhé strany mě podpíraly ty silné paže.
Vymotala jsem se z chlápkova sevření a rozběhla se ke svému příteli. Muži utekli pryč a já s Jullianem osaměla.
Schoulila jsem se vedle něj a hlavu mu položila na hrudník. Nedýchal, to jsem poznala hned. Otřásala jsem se vzlyky a mé slzy se mísily s jeho krví. Společně se vpíjely do mých šatů.
"Julliane, lásko, nemůžeš mě tu nechat! To nemůžeš, umřu bez tebe!" šeptala jsem do jeho vlasů, vonících po konvalinkách. Naše nejoblíbenější kytky. Pevně jsem svírala víčka a neovladatelně jsem slzela.
Prsty se mi klepaly, když jsem jejich bříšky přejížděla po jeho plných rtech. Vtiskávala jsem mu polibky po obličeji a nějakým způsobem jsem se ho snažila oživit. Tušila jsem, že mu už nic nepomůže. Žádné známky života. Právě mi zemřela nejdůležitější složka mého života. Zemřela a už se nevrátí.
"Odpusť."špitla jsem a rozeběhla se pryč. Na tom místě bych nevydržela ani minutu, ba sekundu. Ne! Noha mi sama od sebe míjela druhou. Lidé na ulici se za mnou otáčeli. Nedivila jsem se. I já bych se zastavovala při pohledu na zkrvavenou dívku.
Schválně jsem se na každém přechodu zastavovala. Čekala jsem, jestli mě nesrazí nějaké auto, abych mohla jít za nim. Strach ze smrti se vytratil jako mávnutím kouzelného proutku. Jako nějakým kouzlem.
Žádné auto mě nesrazilo. Každé s troubením zastavilo, ale nikdo se nezeptal, zda nepotřebuju pomoct. Nebyl tu nikdo, kdo by byl ochoten mě vyslechnout, to uměl jen a jen Jullian.
Cítila jsem se opět bezmocná. Sama a bezmocná v nekonečnu. Chtělo se mi spát, slzy tekly proudem po tváři a z úst se dral jeden vzlyk za druhým. Je konec, můj život ztratil směr. neexistuje nikdo, kdo by mi ukázal cestu zpět ani dál. Sama uprostřed davu. Jako vždy, člověk kolem sebe může mít spoustu lidí, ale žádný není ten pravý. Jediným takovým pro mě byl On. Můj Jullian.
* * *
A teď jsem tady. V nemocnici, na psychiatrii. Dostala jsem se sem díky jednomu chlápkovi, který mě málem srazil. Posadil mě do svého auta a odvezl sem. Tady mi zamezili přístup ke všemu ostrému. Nebyl způsob, jak přijít o život. od té doby, co zemřel jsem nepromluvila. Nikdy, na nikoho a nic. Nemělo smysl mluvit. Já ho neměla.
Nemám důvod žít, smát se, mluvit. Jen ve snu. Tam se s nim setkávám.
Mluvíme spolu, čeká až za nim přijdu. Miluje mě, říká to. Věřím mu.
Cítím, že na mě jde opět spaní. Často spím, chci být s nim. S mým Jullianem. Je pořád stejně krásný jako byl.
Lehnu si na postel, pevně semknu víčka a čekám. Nořím se do říše snů a těším se na něj. Toužím po jeho očích, po něm celém.
Usnu.
Chci se usmát do jeho tváře, tak jako vždy, ale on tu není. Stojím na místě jeho vraždy a hledím do jeho mrtvých očí. Vykřiknu. Křičím jeho jméno. Hlasitě.
Je tady jen jeho tělo. Mrtvé a studené jako kámen. nemusím se ho ani dotýkat, abych to věděla. Do tváře mě uhodí ostré světlo. Zvednu hlavu a zadívám se do slunce. Potom opět křičím jeho jméno. Julliane, lásko, kde jsi...
Otevřu oči a hledám ho. Kolem mě stojí doktoři a ustaraně si mě prohlíží. Přetočím se na bok a pro sebe si mumlám jeho jméno.
"Julliane, Julliane, Julliane...."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leandra Leandra | Web | 12. května 2008 v 19:58 | Reagovat

Nádhera. . . Tohle se ti skutešně vyvedlo. . . Musím uznat, že jsem měla takový divný pocit při tomhle čtení. . Divný. . .Divný? Kdo ví! Já ne.

Povídka byla nádherná vím, že se opakuju jenže nic jinýho mě nenapadá

2 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 13. května 2008 v 7:34 | Reagovat

Je to krásné :o) Ale až moc na mě smutný a ta písnička k tomu..já tu normálně bulim!!xD Je to prostě krásný:o)

3 Anusz Anusz | Web | 13. května 2008 v 13:15 | Reagovat

Nero, tahle jednorázovka je prostě nádherná. Strašně se mi líbila. Musím říct že jsem byla na tebe včera naštvaná, ale to už je pryč. Když tě popadne taková nálady, tak to s tebou nemá ani smysl jít s tebou ven. Já depresemi netrpím, mě zase popadne nálada, kdy se pořád měju, ty to znáš!!! Prostě krásná jednorázovka

4 Leenikk Leenikk | Web | 13. května 2008 v 18:09 | Reagovat

Jej, Neruš... to bylo-... hmm zkrat, víš, že se na něc prostě jen tak nějaký koemnt napsat nedá, je to takové smutné, ale je tam plno citů a rozhodne si to napsala úžasně!

já naštestí depky nemám, dkyž už tak jenom blbá nálada, nebo na mě padne samot, ale dřív než za den si uvědomím, že to stejnak nemá cenu a spravím se, a naopak se zase směju.

Je mi líto, jestli ty jimi trpíš, už kvůli tomu, že jsi mladá!

Ps: písničku samozřejmě znám, je to moje nej skupina, mám od nich všechny cd!

tak se rychle zprav, hodně štěstíčka!!!

5 natusz natusz | Web | 13. května 2008 v 19:40 | Reagovat

no teda!!! fakt krása, sjoro jsem se rozbrečela, nemám slov, fakt skvělý námět

6 Gabča Gabča | Web | 13. května 2008 v 19:50 | Reagovat

Ahojky :),

celkově mě povídka dojala,konec otevřený,dobré ;). Ale na začátku,tam,jak se na něho vrhne ten chlap,by to mohlo být miniaturně rozvinutější :D,ale jinak dobré :)

Já sama při své ztrátě paměti a fantazie bych něco takového nikdy nenapsala.A když už něco napíšu,jsou to slátaniny :D

V budoucnu to bude možná lepší-až budu mít větší fantazii,slovní zásobu a celkově budu taková více chytřejší a dospělejší :D Veškeré povídky,které píšu,jsou jen takové cvičení a až pak z toho bude bestseller :D No...měj se hezky,jsem už moc unavená :D Zase někdy na ICQ!

7 Lykao Lykao | Web | 14. května 2008 v 18:50 | Reagovat

Krásné, smutné... Něco mi to připomělo ale nevím co, je to vůbec možné? Mám pocit že už jsem něco podobného viděla, četla, nebo se to stalo, nevim, prostě dejavu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama