Vězněná láskou- 2.Kapitola

23. února 2008 v 19:42 | Nera spokojená s komenty k PK |  Vězněná láskou
Tak, je tady další! To jsem rychlovaka co? Ale nebojte, na ostatní jsem nezapomněla. Jen mě teď tahle baví! Kapču věnuju: Jaruš, Cattgirl, KiVi, Anush a všem co to komentujou! Tak tedy hezké čtení a ať tady mám těch komentů hodně!!!
Nera

"Zlato?"
"Ano?" začínáme rozhovor u další snídaně.
"Dnes musím odjet. Bohužel na týden nebo více, tak jsem chtěl vědět, jestli budeš tady nebo pojedeš do Bradavic?" řekl, a já nakrčila čelo v zoufalém pokusu o přemýšlení.
"Kdy odjíždíš?" posunula jsem hovor o krok dál.
"Zítra ráno," odpověděl.
"Dobrá, zůstanu tady." rozhodla jsem a zakousla se do topinky s medem.
"Jak chceš. Nenutím tě. Nevím, jak bude reagovat Brumbál, až se dozví, že do školy nechodíš."
"Brumbál je mi ukradený," mávla jsem lhostejně rukou.
"Fajn," přikývl a usrkl horké kávy.
"Co rodiče? Ozvali se vůbec?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli magického -čtu Narnii, Stříbrnou židli od Lewise, tak se nedivte tak blbému přirovnání- ticha.
"Vidíš, málem jsem na to zapomněl. Byli tady včera, když si byla v ložnici!" Vzpomněl si.
"Aha, a o čem jste mluvili?" vyzvídala jsem opatrně.
"O Smrtijedských záležitostech a tvá matka se ptala, kde jsi."
"Cos odpověděl?"
"Že jsi u mě. Potom jen kývla a neptala se dále."odvětil s úšklebkem.
"Aha." Naštvalo mě to. "Jsem jejich dcera a oni se na mě nezeptají, jak se mám?Copak jim na mě ani maličko nezáleží? Snad se Voldemorta bojí nebo jak to je?"
Z myšlenek mě přerušil jeho hlas.
"Párkrát se rozhlížela po místnosti, jestli tě nezahlédne." Řekl, když si všiml mého zklamaného výrazu.
"Jo, o to nejde…" zamumlala jsem tiše. "Jsem s nim už týden, když nepočítám týden, který jsem prospala. Mohla bych se ho zeptat ne?!"honilo se mi hlavou.
"Děje se něco?" staral se.
"Ne..teda ano…spíše ne." Koktala jsem.
"Tak mluv." Pobízel mě a zády se opřel o opěradlo židle a sledoval mě zvídavým pohledem.
"Ne, to vážně nestojí za řeč." Vymlouvala jsem se.
"Meny, já poznám, když chceš položit nějakou otázku." Domlouval mi.
"Nechci, fakt ne." Bránila jsem se.
"Tak proč se nadechneš, zakroutíš hlavou a vydechneš? Opakuješ to stále dokola. Neříkej mi, že to děláš při každém hovoru." Rozesmál se, přičemž jsem se nadechla a zakroutila hlavou. To ho rozesmálo ještě více. Zatvářila jsem se uraženě a dělala, že ho nevidím. Strašně mu to slušelo, když se smál. Tvořili se mu drobounké vrásky kolem očí a roztomilé dolíčky ve tvářích.na to, že mu bylo něco kolem 27 vypadal a choval se- alespoň v mé přítomnosti- jako puberťák.
"Ale Meny.." chlácholil mě ne svým obvyklým ledovým hlasem. Spíše milým a něžným jako pírko. Skousla jsem si ret, abych se neusmála. Zvládala jsem to. Nevydala jsem ani hlásku a dívala se jako skrze něj. S hlubokým nádechem se postavil, došel až ke mě, vzal Mou Maličkost do náruče, posadil se na mou židli a mě si položil do klína. Vtiskl mi polibek do vlasů a podíval se mi hluboko do šedomodrých očí. Znervózněla jsem. Hodně.
"No?"
"Já…chtěla jsem se tě na něco zeptat," neunikl mi jeho úšklebek. "No, jestli ti můžu říkat Tome? Je divné říkat ti pořád pane nebo těmi zdrobnělinami jako sluníčko, zlatíčko…moc si na to nepotrpím. Upřímně? Hnusí se mi to." Vykouzlila jsem tvář anděla a s nadějí na něj civěla jak na svatý obrázek. "Třeba." Dodala jsem, když se zatvářil přísně.
"Tak tedy fajn. Můžeš mi říkat Tome." Své jméno skoro vyplivl. Nechápu, proč se mu nelíbí? To raději nechám na příště. Je zázrak už to, že mu tak můžu říkat a nerada bych ho ještě více naštvala. Už si ani nepamatuju, jak jsem přišla na to jméno. Myslím, že když jsem uklízela nějaké dopisy, ale nejsem si vůbec jistá.
Objala jsem ho kolem krku a políbila na rty.Začala -jako vždy- vášnivá hra jazyků, kterou jsem přerušila až já slovy: "Půjdu na pláž."
"Dobře, taky si musím jít něco zařídit. Neutop se." Varoval mě s úsměvem.
"Neboj, budu opatrná. Ty na sebe taky dávej pozor. Poslední dobou je po tobě sháňka." Ukázala jsem bradou na noviny o kus dál na stole.
"Rozkaz, lásko. Teď už opravdu půjdu. Měj se fajn, Meny." Rozloučil se dalším polibkem a jakmile se ozval typický zvuk přemístění, osiřela jsem.
Oblékla jsem si modrý rolák, nové rifle, černý kabát a vysoké kozačky, namalovala a učesala. Tady na Korsice je sice léto, ale v Anglii je září. Za hodinu jsem stála v jídelně přichystaná na odjezd. V duchu jsem přemítala, co jim řeknu. Chystala jsem se na návštěvu do Bradavic.
***
Nervózně jsem přešlapovala u dveří Velké síně. Těsně před přemístěním jsem poslala sovu klukům, že je tady budu čekat. Tak čekám. Nevěděla jsem, co řeknu. Mám jim říct, že jsem se zamilovala do Voldemorta?Nebo říct, že se tento rok nevrátím, neboť mě vězní chlap, kterého strašně miluju?
Nohy se mi klepaly a neustále jsem sledovala maličké hodinky, jenž zdobily mé levé zápěstí. Dárek od Toma. Dostala jsem ho včera. Asi jsem to hodně uspěchala. To, jak jsem se nechala zmámit. Ano, doslova zmámit tím vším. A nejspíše jsem uspěchala i návštěvu přátel.
Jako lupič jsem se kradla pryč a neustále se ohlížela přes rameno. Nebylo divu, když jsem do někoho vrazila. Upadla jsem na zem a nechtěla zvednout oči k onomu člověku.
"Co tu děláš?" zašeptal někdo. Udiveně jsem se koukla na chlapce, stojícího předemnou.
"Co ty tady děláš? Netvrdil jsi, že si jdeš něco zařídit?" houkla jsem na Toma, který mi podával ruku.
"Však ano. Zato ty jsi říkala, že jdeš na pláž!" Asi jsem ho naštvala. "Myslel jsem, že tohle mi říkat můžeš ne? Nezakázal bych ti to!" zlobil se. Vyskočila jsem na nohy a zahanbeně sledovala špičky bot. Zase jsem vypadala jako hloupá služka, co rozbila vázu a pán ji trestá.
"Tak promiň. Já zas myslela, že bys měl strach, ať tady nezůstanu." špitla jsem.
"Odpuštěno, příště mi to řekni." Káral mě, přičemž si mě přitáhl k sobě a ruce mi omotal kolem pasu. Vděčně jsem se přitulila a užívala si ho každým kouskem těla. Zlehka mě políbil na čelo zrovna ve chvíli, kdy se chodbičkou, kterou jsem se kradla pryč, ozvaly rychlé kroky.
"To bude James s Remem. Běž, sejdeme se doma." Tlačila jsem ho ven z chodby.
"Tak doma! Pa." Řekl a svižným krokem zmizel za první zatáčkou. Nadechla jsem se a vydechla. Byli kousek dále. "Ještě je možnost zmizet?! Tak jo, ale tiše."promlouvala jsem si v duchu. Vydala jsem se stejným směrem jako Tom a zapadla za první zatáčku. Otočila jsem se a přímo do mě narazil James. Oba jsme to ustáli, když se přiřítil Remus a dokonce i Sírius. Než jsme se stačili vzpamatovat, váleli jsme se po zemi. Kluci se vydrápali na nohy a já si tiše klela. James mi ochotně podal ruku a zvedl mě nahoru.
"Skvěle, to by mě zajímalo, jestli na zemi skončím ještě potřetí." Mumlala jsem, mezitím co mě Kluci -krom Siriuse- svírali v náručí. Já a Sírius jsme se nikdy moc k sobě neměli. Tedy, od té doby, co mi dal kopačky a já ho před všemi Nebelvírskými kopla do citlivého místa. Určitě víme, o jaké se jedná. Nějak tak začal boj mezi mnou a jim.
"Jsem moc ráda, že vás zase vidím." Řekla jsem šťastně. Tedy napůl, jelikož ne všem se stane, že ne něj padají kluci.
"My taky. Kdy vůbec jsi? Musíš nám všechno říct. Doufám, že máš dobrý argument pro tvou nepřítomnost." Ujal se slova James. Sírius při každém jeho slově převracel oči v sloup a já ho každou chvíli probodávala nepříjemným pohledem. "Žít s Pánem zla není až tak špatné." Napadlo mě a já se musela usmát.
"Nejste jediný, pane Pottere, koho zajímá tato drobnost." Ozval se za našimi zády hlas ředitele Brumbála. Brumbál- vysoký, štíhlí, starý, ale hlavně pořád veselý muž s pomněnkovýma očima za půlměsícovými brýlemi na orlím nose. (nebudu to nějak rozepisovat, Brumlu známe!)
"Pane řediteli, já jsem doufala, že za vámi byl?!" vykulila jsem na něj oči.
"Myslíte vašeho nového přítele, slečno Diamontová? (čte se to Dajmontová.)" zeptal se a já zrudla na všech možných místech. Kluci na mě hodili naštvané pohledy. Omluvně jsem pokrčila rameny. "Ano, opravdu byl za mnou. Svolil jsem, že tento ročník nemusíte do Bradavic. Váš přítel má velmi dobré hodnocení při každých zkouškách, ten vás dokáže naučit čemukoli."
"Bože, asi mě klepne. Ještě, že má dost ohledu a neříká Tomovo jméno! To bych tady sebou sekla na zem. Přecejen se nestane každý den, aby žačka chodila s mužem skoro o 9 let starším. Zdá se mi to, nebo na mě při slově čemukoli mrkl? Och bože! Sakra, jestli se nestane zázrak, budu se klukům muset zpovídat. Nesmím se přeřeknout. Hlavně klid! Nádech-výdech, nádech-výdech…sakra, klepou se mi ruce i nohy. Halóóó? Zázraku, kde jsi??? Potřebuju pomoc!"skuhrala jsem.
"Nebudu rušit, budu velmi potěšen, když za mnou někdy přijdete na návštěvu." Mávnutím ruky se rozloučil a odešel.
"Tohle nebyla prosba! To byl rozkaz!"blesklo mi hlavou.
"Tak kam půjdem?" zeptala jsem se s hraným úsměvem. Kluci na mě koukali jak na uprchlíka z blázince.
"No jo, měla jsem vám to říct. Uznávám." Když nikdo nic neříkal myslela jsem jen na teplou postel, horkou vanu, Toma, a všechno ostatní, jen abych zapudila výraz jejich obličeje. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Těšila jsem se na oběd. Tom měl vařit. On, Pán zla bude vařit oběd. Úsměv se ještě rozšířil.
"Mohli bychom třeba do komnaty nejvyšší potřeby." Navrhl Remus, když bylo opravdu nesnesitelné ticho. Jenom jsme přikývli a vydali se za nim.
"Tak jak se ten tvůj nový přítel jmenuje?" začal hovor James. Seděli jsem v komnatě červených barev. Nad obrovským krbem visel erb Nebelvíru. Plápolavý oheň osvětloval místnost, kde stálo několik pohodlných křesel a stůl s hrnečky čaje. Seděla jsem naproti Jamesovi a pozorovala svá kolena. Sírius se tiše vyplížil z místnosti a Rem těkal pohledem z Jamese na mě.
"No, to ti nemůžu říct." Promluvila jsem opatrně.
"Tak ty nemůžeš? A proč? Myslel jsem, že jsme přátelé?" vložil se do toho Remus. Složila jsem hlavu do dlaní a najednou litovala, že jsem sem vůbec chodila.
"Nemůžu! Jste mí nejlepší přátelé, ale tohle nemůžu říci. Dejme tomu, že by jste nebyli nadšení. Spíše by jste se mnou už nikdy nepromluvili!" šeptala jsem se skloněnou hlavou.
"Nejspíše chodí s Voldemortem," sykl rozcuchaný kluk s pořádnou dávkou ironie ke svému příteli vlkodlakovi. Zaklonil hlavu, takže si nevšiml, jak jsem vyděšeně kulila oči. Krve by se ve mně nedořezalo. Prudce jsem oddychovala jako po namáhavém maratonu. Remus si mě neustále prohlížel a ve mně se dnes už podruhé zastavilo srdce. Nakonec zakroutil hlavou a tiše šeptl něco, z čeho jsem nezaslechla ani ťuk. V ohni potichounku praskalo dříví, z hrnků čaje se zvedala pára a my tři jsme na sebe mlčky hleděli.
"A co ty a Evansová?" prolomila jsem tíživé ticho.
"Coby? Chodíme spolu. Já, narozdíl od tebe, jsem ti alespoň oznámil, že mám přítelkyni. Ty si nám to ani neřekla a dokonce tajíš i jeho jméno!"zvyšoval postupně hlas a nakonci už na mě křičel. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě jsem seděla a koulela očima. Bylo mi fuk, co řekne. Pokud neurazí mě nebo Toma tak budu zticha.
"Dvanácteráku, je to věc Carmen, my se o to nebudeme starat." Zakročil Remus.
"Fajn," urazil se James.
"Mimi, já vím, mohla jsem se o tom trochu zmínit, ale nemusíš být na mě naštvaný!" přemlouvala jsem Jamese.
"Už mi neříkej Mimi. To bylo dávno." Odsekl. Do očí se mi hnaly slzy. Jak jsem si mohla před chvílí myslet, že jsem proti takovýmhle věcem silná? Já naivka. Horlivě jsem mrkala, abych zahnala slzy.
"Stejně jako ty si mi vždy říkal Meny, tak jsem ti já říkala Mimi. Copak si už nevzpomínáš? Usla jsem ve společence, v křesle. Bylo to v pátem ročníku. Pokusil ses mě vzbudit. Já jsem ti dala facku a řekla, že mě nemáš otravovat, řekla jsem ti Mimi. Ze snu. Zůstalo ti to! Od té doby jsem ti neříkala jinak! Od páteho ročníku! To jsou skoro dva roky! To je mám hodit za hlavu? To mám za hlavu hodit naše přátelství? Vážně? To chceš?" mluvila jsem a slzy mi tekly proudem. "Proč musím být taková citlivka?"nadávala jsem si.
"Ne, promiň. Byl jsem nepříjemný. Odpustíš mi to?" zeptal se a objal mě kolem ramen z jedné strany a Remus z druhé.
"Jasně, mám vás ráda kluci. Budete mi moc chybět." Stírala jsem si slzy.
"Ty vážně nebudeš chodit do Bradavic? To tě už nikdy neuvidíme?" kňučel James.
"Neboj, budu psát a navštěvovat vás. Už se můžu přemísťovat. Půjde to snadno. Určitě se nevidíme naposledy." Vysvětlovala jsem.
"Tak dobře, alespoň nám řekni, kde jsi." Žádal Remus.
"Já…hmm….posílejte dopisy normálně domů." Přikývla jsem horlivě. "Uff, to mám z krku."
"Dobře." Potvrdili.
"Musím už jít," řekla jsem po pohledu na hodinky. "T…přítel vaří…" odůvodnila jsem. "Náno pitomá! Málem ses přeřekla!"
"Tak fajn, zase přijď. Dneska jsme spolu nebyli moc dlouho."
"Ano, já vím." Připustila jsem a zvedla se z křesla. Mlčky jsme vyšli z komnaty. Kluci mě doprovodili až před bránu odkaď jsem se přemístila do domu na Korsice.
***
Příjemně to tady vonělo. Jako nějaká pečeně. Zvědavě jsem nakoukla do kuchyně a div se nesesypala smíchy. Tom pobíhal od sporáku k umyvadlu. Nechápala jsem, proč nepoužil kouzlo.
"Ahoj Tome, tady to ale krásně voní! Co kuchtíš, lásko?" políbila jsem ho na líčko a čekala na odpověď.
"Příště nevařím." Postěžoval si a sedl si na nejbližší židli. Posadila jsem se na jedno jeho koleno a hlavu mu opřela o rameno.
"Tak, od vaření tu budu já. Souhlas?"
"Beru." Vyhrkl bleskově. "A Jak ses měla? Neublížili ti?" zeptal se již s úsměvem od ucha k uchu.
"Jasně že ne! Mluvili jsme, hádali se, usmiřovali….prostě normální den." Pokrčila jsem rameny.
"Tak to jsem rád, že ti nic neudělali. Mám nápad. Nezajdeme společně na pláž? Tedy až po obědě, protože mi kručí v břiše." Navrhl.
"To není nejhorší nápad." Usoudila jsem.
Chtěli jsme jídlo vyčarovat, ale pak jsme se dohodli, že ho uvaříme. Plácali jsme se moukou, házeli po sobě brambory, smáli jsme se a nakonec jsme stejně museli jídlo vykouzlit, jelikož všude byl takový nepořádek, že jsme se nemohli ani pohnout. Leželi jsme ve všem tom bordelu a kouzlili. Byl to můj nejlepší zážitek s nim. Ukázal, že je i jiný, než jen ten krutý pán, kterým byl.
Odpoledne jsme strávili v moři. Opalovali jsme se, hráli si ve vodě jako malé děti.
Večer jsme do postele lehli bez večeře a ještě předtím, než jsem usnula jsem si ujasnila, že tento den byl ten nejkrásnější v mém životě. Spokojeně jsem oddychovala na jeho hrudníku a on si mě rukama tiskl k tělu. Oba jsme usnuli po tak náročném dni během minuty se spoustou snů …..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se Vám moje povídky?

Ano
Ne
Nečtu je

Komentáře

1 anusz anusz | Web | 23. února 2008 v 19:54 | Reagovat

prvnííí koment super!!!!!!!

kapitlka byla krásná jsem zvedava jak se to bude vyvjet dal

2 luckily luckily | Web | 23. února 2008 v 21:16 | Reagovat

co víc říct, než nádhera!!! skvělé...:))) už se těším na pokráčko....:)))

3 Anias Anias | Web | 23. února 2008 v 21:49 | Reagovat

dekuji za sprateleni a omlouvam se za pozdni odepsani,ale mam toho nejak moc ve skoel

4 Fiera Fiera | Web | 24. února 2008 v 17:19 | Reagovat

Páni, včera jsem se vrátila z hor a jen tak jsem si četla tuhle povídku. Normálně jedním dechem. Moc se ti povedla. Vážně je skvělá. Těším se co z toho vykouzlíš. I když je mi samozdřemě jasný jakej je Voldy ve skutečnosti. :D Řekla bych, že si toho Carmen asi ještě hodně zažije. No uvidím, vážně se mocinko moc těším na pokračování.

5 Lia Lia | 24. února 2008 v 18:22 | Reagovat

no fakt velmi zaujimave..ale mam taky tusak ze to s Carmen nedopadne dobre.......

6 Elizabeth greenová Elizabeth greenová | Web | 24. února 2008 v 20:11 | Reagovat

Jéé...to je pěkný...a jak jsem se nasmála při některých věcech..takový lochce, ale moc fajn x))

7 H6a H6a | 25. února 2008 v 20:59 | Reagovat

já se těšim na DÁÁÁLŠÍÍÍ !!!

8 Leenikk Leenikk | Web | 26. února 2008 v 16:13 | Reagovat

Jaj Voldik a varit??Ta to bych chtela vedet.Jinak jak to James rekl ze chodi s Voldym!Jaj!!Fakt super!!!

9 Nera Nera | Web | 26. února 2008 v 17:03 | Reagovat

mám docela dobrou zprávu pro vás všechny: sice nebude happyend, ale Voldy ji opravdu miluje. On nebude ten, kdo dopomůže k její smrti, ale to je ještě daleko, doufám ve 20 kapitol, snad se to povede

PS: Díky za komenty, strašně jste me potěšili a navíci, zase už se tady objevuje více a více komentů!!! jsem šťastná. díky- zvedly jste mi náladu!

10 Jenny Jenny | Web | 6. března 2008 v 16:20 | Reagovat

Mno, zají,mavá úředstava Voldyho v kuchyni=D Skvělá povídka! Moc se mi líbí...takže jdu na další kapitolu

11 miška miška | 27. května 2008 v 20:22 | Reagovat

no je to zajimavá povídka ,ale Voldemort v kuchini nebo aby byl něžnej a panbůch chraň pociťoval nějakej cit no teda Brrrrrrrr!!!

12 volopich volopich | 7. srpna 2008 v 1:48 | Reagovat

strasne mi pripomina hannibala lectra :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama