Vězněná láskou- 1.Kapitola

22. února 2008 v 18:50 | Nera- utahaná, dobitá a nedočkavá na vaše komenty |  Vězněná láskou
Tak, jsem tady s první kapčou. Možná je ten děj dost uspěchaný, ale prosím, komentujte i tuhle kravinu! Nic jiného psát neumím. Jóóóó, kapča je věnované Luckily za její koment, ve kterém mě o další kapču prosila a taky proto, že má jet někam pryč! Tak čtěte a komentujte!!!

Snažila jsem se rozlepit oči, avšak nedařilo se. Proto jsem zabruslila do vzpomínek z posledního setkání s nim. Úlekem jsem se posadila, když se mi vše vybavilo. V tu chvíli, se otevřely dveře a do nich vstoupil On se zástěrou kolem pasu a tácem v ruce. Musela jsem se začít smát. Bylo to tak… zvláštní.
"Je snad něco v nepořádku?" ozval se dotčeně.
"Vypadáš komicky." Odůvodnila jsem již s vážnou tváří.
"Jde vidět, že ti týden spánku vyhověl." Poznamenal
"Týden? Musím do školy! Budou mě hledat! Budou mít strach! Slyšíš , pusť mě." Vztekala jsem se v jeho náručí, kde mě chytil, když jsem vyskočila na vratké nohy a málem zase spadla.
"Lehni si." Přikázal. Nepohnula jsem se ani o milimetr a stála se založenýma rukama před nim. "Hned!" zařval. V jeho očích zahrávaly jiskřičky zloby, takže jsem si radši lehla zpět.
"Donesl jsem ti snídani." Ukázal na tác plny ovoce a moučníků.
"Tos nemusel, nemám hlad!" odvětila jsem naštvaně a otočila se na druhý bok.
"Víš, že se mi líbíš, když se vztekáš?" zeptal se s položenou rukou na mém rameni. Cukla jsem, ale nevydala ani hlásku.
"Moc se mi líbíš." Šeptal se rukou mi přejížděl po bocích a zádech.
"Dej mi pokoj!" zařvala jsem, když se jeho ruka dotkla mých hnědých vlasů. Byly rovné a táhly se až pod lopatky.
"Ale no tak! Přivádíš mne do rozpaků. To ty vždy, když se zlobíš." Řekl a prsty přejel po mé bradě.
"Nech mě." Ohradila jsem se a zadívala se do jeho očí. Byly tak…zlé…
"Strašně ti to sluší." Skládal mi neustále poklony.
"Řekla jsem: Nech mě!" zdůraznila jsem poslední slova. Přesto se ke mně naklonil a pohladil mě po lícní kosti
"Ale zlato.."
"Tak mi neříkej." Zhrozila jsem se. Předklonil se ještě více. Jeho dech mi zalézal do každého kousíčku těla.
Nemohla jsem říci, že by se mi nelíbil. Vypadal teď na 20. Ráda bych věděla, jak to udělal. Ebenové vlasy, ledový pohled, krásná postava, okouzlující usměv, elegantní krutost… Nikdy bych si s nim nic nezačala! To nikdy! No, možná…
Jeho rty se dotýkaly těch mých. Kroutila jsem se a bránila pěstmi. Nepomáhalo to. Políbil mě. Surově. Neustále jsem se zmítala a snažila se vyvlíknout. Malinko se odtáhl a prohlížel si mé nechutné grimasy. Usmál se a znovu se přiblížil. Opět jsem se snažila vyprostit, ale hned, jak se jeho rty otřely o ty mé, nějak jsem se uvolnila. Tenhle polibek byl jiný než ten první. Jemný, příjemný, krásný. Omotala jsem mu ruce kolem krku a polibky vášnivě oplácela. Dovolila jsem mu, aby jeho ruce putovaly po mém těle. Líbala jsem ho a mezi občasnými přestávkami jsem se nadechovala. Připadalo mi, že takhle jsme nejméně hodinu, ale když se odtáhl a můj pohled padl na dřevěné hodiny, zjistila jsem, že jsme se líbali jen chviličku. Posadil se a já vedle něj. S tím rozdílem, že on jen seděl, já se dožadovala dalších polibků. Využil mé náklonnosti a přitáhl si mě na klín. Rukama jsem mu přejížděla po zádech, zatímco on svou rukou vjel do mých vlasů a druhou pod tričko. Položil mě na záda na postel a jal se studovat mou pokožku pod trikem. Postupoval výš a výš. Když se pokusil rukou rozepnout podprsenku, zarazila jsem ho.
"Já…nejsem si jistá, že…." Moje slova utichla v dalším naléhavém polibku. Když tentokrát vklouzl rukou pod tričko postupoval rychleji. Zapínání podprsenky povolilo a ona se rozepnula. "Mrcha jedna." Bleskl mi hlavou. Odtáhla jsem se a rázně zavrtěla hlavou.
"Ještě se na to necítím." Řekla jsem, ale on rukou objal mé boky a posunul doprostřed. Stáhl ze mě tričko a následně i poslední kus mého svrchního oblečení. Začala jsem se ošívat a uhýbala jeho polibkům.
"Já nechci." Zašeptala jsem mu do ucha.
"Neptám se." Odvětil a přisál se rty k mému krku. Jeho odpověď mě zaskočila.
"Nechci!" vykřikla jsem a vykroutila se ze sevření. Vyskočila jsem z postele, popadla tílko a utíkala pryč. Zase jsem probíhala chodbou jako minule, jenže teď mi hned na začátku uklouzla noha a já se svalila na zem jako pytel brambor. Opřela jsem se zády o Zeď a rozvzlykala se. Hnusila jsem se sama sobě.
"Líbala jsem se s nim a líbilo se mi to. Byl tak jiný! Něžný…Už jsem nebyla jen služka na prázdniny. Takovou jsem totiž byla pořád. Už tři roky jsem se vracela tady. Ne jako každý. Já musela k němu. On byl Zvíře a já Panna. Nedovolovala jsem mu ani se přiblížit. Teď? Stačil jeden polibek a já se zbláznila. Do něj. Ta jeho krutost a bezcitnost byla pryč. Byl lepší. Tím koncem si to zničil. Nenávidím ho!" přemýšlela jsem.
"Nenávidím tě! Proč si mi tak moc popletl hlavu? No? Proč?" šeptala jsem do chodby. Schoulila jsem se do klubíčka a pokusila se usnout. Nebo probudit? Probudit z té noční můry. Nechci ho milovat! Vždy byl James ten, kterého jsem milovala. Teď ho nahradil ON.
Vzpomínala jsem na doby strávené s Poberty a během několika minut jsem usnula.
S námahou jsem otevřela oči. Ležela jsem v jeho komnatě. Byla v tmavých barvách. Převážně černá a zelená. Celému pokoji kralovala obrovská postel se saténovým povlečením. Za vytrýnou obrovské bukové knihovny byly rozestavěny nejrůznější staré knihy. Vedle postele na nočním stolku stála svíce. Jediný zdroj světla. Jinak byla tma. Hrozivý stín vydával kruhovitý stolek v rohu místnosti. Vedle něj na židli leželo několik pergamenů. Zavrtěla jsem se do přikrývky v mém oblíbeném saténu a uvědomila si, že nejsem sama. Otočila jsem se čelem k němu a hleděla na jeho milou tvář. Když spal nebyl tak chladný. Spíše uvolněný a zranitelný. Pozorovala jsem ho a ovládala touhu dotknout se svými rty o ty jeho. Nakonec jsem to nevydržela a lehce jsem ho políbila. Okamžitě procitnul a rozespale na mě mžoural. Rozesmála jsem se a na jeho otázku, proč se směji jsem odpověděla, že jen tak. S odpovědí se spokojil a přitáhl si mě blíže k sobě. Líbal mě na krku, rukou si pohrával s mými vlasy a druhou hladil po zádech. Přitulila jsem se k němu a hlavu si položila na jeho hrudník, který klesal a následně se zvedal. Chtěla jsem ho nenávidět, jenže to nešlo. Nikdy jsem neměla pevnou vůli. Tu jsem velice postrádala. Zvedla jsem hlavu, abych ho políbila, ale on již spal. Dala jsem mu letmou pusu na bradu a když nereagoval stáhla jsem se zpět na hruď. Své prsty jsem proplétala jeho a zase přemýšlela.
"Dokáže milovat? Dokáže mě milovat? Dokážu já jeho milovat? Lehká otázka! Ano, dokážu. Miluji ho! Kvůli, nebo snad díky jednomu polibku jsem se do něj zamilovala.Ani Jamese jsem nemilovala tolik, a to se známe od prvního ročníku."
Věděla jsem, že mu budu překážet. Že budu překážet tomu muži, kterému usínám na prsou.
Oči se mi začaly klížit , nakonec mi víčka znemožnila výhled na osamělý pokoj.
Někdo se mnou zatřepal. Něco jsem nesrozumitelně zamumlala a spala dál. Znovu to otravné zatřesení, tentokrát silnější. "U Merlina, komu jsem co udělala?" skuhrala jsem v duchu a oči měla ještě pevně zavřené. Dotyčný se ke mně naklonil a lehce políbil na rty. Zavrtěla jsem se, ale nehodlala jsem z postele vytáhnout nohy. Zase polibek, o dost vášnivější než první. Polibky jsem opětovala. Studovala jsem každičké zákoutí jeho úst jazykem. Rukama jsem mu jezdila po hrudi tak dlouho, dokud se neodtáhl a s úsměvem na mě civěl.
"Už vím, jak tě probudit, lásko," řekl a pohladil mě po tváři.
"Lásko?" pozvedla jsem nevěřícně obočí, ale v duchu jsem jásala.
"Ano-asi-tě-sním." Říkal mezi polibky.
"Samou láskou,co? Pche.." odfkla jsem si. S mírným zakroucení hlavy jsem se postavila a čekala, co z něj vyleze.
"Možná, ale je teď čas na snídani," oznámil mi s dětskou radostí.
"Bože, na čí vidle jsem zas vlezla!"(to říká moje bábinka, když něco slíbí a neví, jak to splnit nebo kdyže přesvědčená, že dělá chybu) napadlo mě.
"Dokážeš překvapit." Šeptla jsem mu do ucha a letmo mu vtiskla polibek na nos.
"Vážně, a v čem?" zeptal se se zájmem a stáhl si mě k sobě do rozeslaných peřin.
"No, jeden den jsi zabiják a druhý zase strašně…"nedokončila jsem větu a hladově ho políbila. Jeho hebké rty se vpíjely do mých a já měla pocit, že se vedle něj sesypu. Ochutnával mě. Cítila jsem to. Chtěl vědět, jestli mu za to stojím, a já těmi polibky chtěla dokázat, že ano. Vím, polibků můžu dávat miliony a nikdy mě nebude milovat, ale co když ano???
"Jaký?" nedal se odradit. Prsty mi laskal vlasy a občas zastrčil pramen za ucho. Ležela jsem vedle něj a uvažovala, co bych teď dělala, kdyby mě nepolíbil. Kdyby vše bylo při starém. Nejspíše bych se učila v Bradavicích a do nekonečna dělala úkoly jako pejsek. Tady jsem byla uvolněná. Uvolněná v jeho náručí a užívala si jeho letmé dotyky na mou kůži a občasně pohlazení do líci. Vyzařovala z něj krutost a zároveň něžnost. Celé tři roky to byl jako můj věznitel, teď je to část mého života. Chtěla jsem být s nim do skonání svět. Navždy. Pořád! I v dešti i při obtížných vedrech. V chudobě i bohatství. Obětovala bych svůj život, abych zachránila jeho. To vše kvůli jednomu zpropadenému polibku. Polibku, kterému děkuji.
"Tak jaký?" zopakoval svou otázku, když jsem dlouho neodpovídala. Nevěděla jsem, co říci. Měla jsem mu říct něžný, milý, hodny, laskavý, vášnivý? Tak co? Nic mě nenapadalo.
"Jiný." Odpověděla jsem, jelikož jsem nenašla vhodné slovo.
"Hold jsem jednou Pánem Zla. Tak se tak musím chovat." Odvětil, vstal a se vzdušnou pusou od dveří odešel.
Zůstala jsem ležet v posteli a ZASE přemýšlela.
Přemýšlela jsem nad výrazem, který měl na tváři když mě našel v tom vykotlaném stromu. Nad tím, jak se mnou jednal, když jsem ještě byla jen služka. Jak mě chtěl předhazovat svým věrným Smrtijedům. Proto jsem tehdy utekla, proto, že mě nabízel jako nějakou děvku. To já nejsem. Bylo mu ukradené, když mě předal Malfoyovi a řekl ať si s mnou jako s Nebelvírskou děvkou užije. Tehdy jsem utekla jen o vlásek a několik dní jsem snášela jeho Crucio, kdykoliv jsem kolem něj prošla. To ho nezajímalo, že mi ubližoval. Nevadilo mu, že znásilnil před mýma očima stejně starou dívku jako jsem já a potom ji zabil. To mu nevadilo. Do myšlenek se mi přikladl obraz jeho tváře, když mi posílal vzdušnou pusu. Když mě podruhé políbil. Když se na mě usmíval. Když jsem ho v noci vzbudila a ona na mě koukal jak na anděla. Znovu se mi do mysli vkradly ty horší vzpomínky, kdy se pokusil znásilnit i mě. To bylo kdysi, kdysi? Na konci minulého léta. Byla jsem sama v komnatě a čekala, až mi dá jako otrokovi další příkaz. Místo toho se na mě vrhl. Použila jsem hůlku na obranu a on mě potom strašně zmlátil. Brumbál byl jediný, kdo o tom věděl, protože jsem se mu na začátku roku zhroutila před pracovnou, když z ní vyšel Voldemort. Všechno jsem mu řekla a on slíbil, že to napraví. Css…sliby-chyby. Na Vánoce jsem to od Pána zla pořádně schytala. No, ale teď je teď. Je jiný, ale bude takový pořád?
Z hloubání v mých myšlenkách mě vyrušilo soví ťukání na okenici. Vpustila jsem ji dovnitř, převzala od ni Denního věštce a dopis. Srdce mi hlasitě bušilo, když jsem rozeznala Jamesovo písmo plné kliček a háček. Skoro to nešlo přečíst, ale já ho moc dobře znala.
Sova neslyšně odletěla a já osaměla. Natáhla jsem se na postel s dopisem a pomalu roztrhla obálku. Překvapilo mě, když z ní vypadly pergameny dva. Popadla jsem nejdříve ten, kde bylo úhledným Remusovým písmem napsáno mé jméno. Rozlepila jsem červený vosk a začetla se:
"Ahoj diamante, kde se touláš? Zanedlouho je další úplněk a moje nejlepší přítelkyně není k zastižení. Navíc je to s kluky k nevydržení. Neuvěřila bys, ale Sírius tvrdí, že se poprvé zamiloval. My víme, jak to dopadne, že? Další holčičí srdce bude v háji. Sama sis to zakusila, viď? Jak se vůbec máš? Kdy přijedeš? Není ti nic? Proč tady nejsi? Odepiš, mám o tebe starost.
S láskou Remus.
Usmála jsem se při vzpomínce na společné úplňky. Lapla jsem po dalším pergamenu a taktéž rozlepila vosk.
"Ahojky Meny, kde se nám couráš? Chtěl jsem ti to říct osobně, tedy z očí do očí, jelikož by bylo fajn, vidět tě, jak se tváříš. No, ale proč tedy píšu. Neuhádneš…ono je to tak…k neuvěření…Prostě, Lily hned první den přijala mé pozvání na rande. A včera jsme spolu dokonce začali chodit. Není to úžasné? Ona je úžasná…ty její vlasy a oči…"
Dál jsem neměla sílu číst. Měla jsem chuť někomu rozmlátit hubu a zároveň jsem se cítila pod psa. Do oči se mi draly slzy, ale snažila jsem se je potlačit. Nešlo to. Ona vyhrála. Byla vítěz a vítěz bere vše. I jeho mi vzala. Jamese. Uvědomila jsem si, že možná nemám Jamese, ale zato mám něco lepšího. Dá se říci eso v rukávě. Bohužel Voldemort se do rukávu nevejde. Setřela jsem slzy a hodila na sebe jeho župan. "Jako milenci…"napadlo mě. Do kapsy jsem vložila dopis i noviny a vydala se směr kuchyně. Zastavila jsem se před dveřmi a stiskla kliku. Vešla jsem do malé, avšak útulné místnosti. Postavila jsem se před stůl a přemítala, co by byla nejlepší snídaně. Rozhodla jsem se pro vajíčka se slaninou, borůvkový koláč, pravý anglický čaj, kávu, dýňovou šťávu a několik čerstvých koblih. Mávla jsem hůlkou a všechno jídlo se objevilo. Džbány s pitím, konvice s čajem a kávou, mísa koblih, talíř se slaninou, která okamžitě provoněla celou kuchyni, vajíčka s pažitkou ve velké misce…..jednoduše vše, co si můj pán přál. Použila jsem levitační kouzlo a všechny pochutiny dopravila, bez jakékoliv nehody, na dlouhý stůl v jídelně.
"Konečně, kdes byla? Chtěl jsem si dát dobrou snídani s někým tak krásným jako ty. Bál jsem se, že se ti něco stalo." Staral se.
"No víš, nemám ponětí, jaké jsou choutky mého pána." Odpověděla jsem a hodila před něj dopis od Jamese.
"Zrovna teď, jsou mé choutky, jak ty to nazýváš, poněkud zvrhlé." Přiznal se a nalil si do malého porcelánového hrníčku kávu. "Co to," pozvedl dopis.
"Jen čti."pobídla jsem ho a usrkla čaje. Stůl byl dlouhý až moc a ke všemu ještě uprostřed stála obrovská kytice, o kterou se nejspíše postarala jiná skřítka. Mávla jsem hůlkou a kytka zmizela. Pán zla ke mně pozvedl oči s otázkou.
"Nelíbila se mi." Odpověděla jsem pravdivě a dál se věnovala hrnku s drobnými kvítky. Voldemort odložil dopis a s menším uchechnutím se na mě podíval.
"Mám je nechat zabít?" zeptal se, jakoby se ptal na počasí. Rozkašlala jsem se, jelikož mi při jeho otázce zaskočilo vejce se slaninou.
"Ne," vyhrkla jsem se slzami, které způsobilo dušení.
Voldemort ke mně přistoupil, políbil stejně vášnivě jako již mnohokrát a klidným, vyrovnaným hlasem mi oznámil:
"Pokud chceš, odjeď do Bradavic."
"Já nechci!" zaprotestovala jsem. "Chci zůstat s tebou." Usmála jsem se koketně a jazykem mu přejela po hebkých rtech.
"Jak myslíš." Řekla a vyšel z místnosti. Poklidila jsem nádobí a sedla si ke stolu rozhodnutá odepsat….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 22. února 2008 v 19:11 | Reagovat

Napiš další !!!

Je to suupaa!!:o)

Jestli ceš koukni se na muj blog mám taky povídky..páčko..:o)

2 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 22. února 2008 v 19:11 | Reagovat

Jinak juchuu první komentík..XD

3 KiVi KiVi | Web | 22. února 2008 v 20:00 | Reagovat

huuuu? teeeda nějaký zvrhlý.....prej by se do rukávu nevešel xD to bylo hustý xD Siri se do ní zamiloval ne? xD teda já bych do Bradavic jela hned a na Voldíka bych z vysoka sra*a O:-)

4 Ilča Ilča | 22. února 2008 v 21:34 | Reagovat

Skvělá povídka a ještě lepčí kapitola

5 Jaruš Jaruš | Web | 22. února 2008 v 21:45 | Reagovat

Ahojki Nero, díky za komentík cos zanechala na mém blogu :)

jasně, že blogy spřátelíme! budu moc ráda, bavíme mě číst jiné práce a to tvoje se mi zalíbila .. líbí se mi hlavně to, že píšeš o Voldíkovi toho se dost lidí bojí ale tys to vzala skvěle :) je to dost surové a ve výsledku moc pěkné :) takže přeju hodně inspirace k psaní dalších kouzelných pokračování :)

s pozdravem a přáním kouzelného dne Jaruš

6 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 23. února 2008 v 10:59 | Reagovat

Dalššííí!!!HONEMM!!!:o)

7 H6a H6a | 23. února 2008 v 14:31 | Reagovat

jůůů...další další DALŠÍÍÍ !!!

8 luckily luckily | Web | 23. února 2008 v 14:37 | Reagovat

ahoj.....:))) díky za věnování.. kapitolka to byla tedy rozhodně hodně zajímavá a souhlasím s KiVi, tak bych se na Voldemorta vykašlala a jela do Bradavic za Pobertama. I když, Voldemort má taky něco do sebe...:))))))))

9 Nera Nera | Web | 23. února 2008 v 15:43 | Reagovat

Bože, holky strašně děkuju, já se bála, že to budete odsuzovat a říkat, že to nemám psát, ale vaše komenty mi normal zvedly náladu!!!!!!!!!! Díky mockrát

Jaruš: tak krásný koment! ÁÁÁÁÁÁÁ jsem rudá až na zadku (viď teerkoo?)

KiVi a luckily: Nj, citům neporučíš....

10 anusz anusz | Web | 23. února 2008 v 15:57 | Reagovat

deni teda nero moc se mi to líbilo uz prolog vypadal zajimave ale ted je to uzasny :-)

11 Leenikk Leenikk | Web | 26. února 2008 v 15:03 | Reagovat

Neuveritelne!!Jaj jak ja to ctu, ze voldemost se liba s nekym!!!Ale jinac skvely napad!!!Mocka se tesim jak to bude dal!!A doufam ze pojede do bradavic!

12 mystery-diamond mystery-diamond | Web | 29. února 2008 v 14:07 | Reagovat

krasaaa

13 Jenny Jenny | Web | 6. března 2008 v 16:16 | Reagovat

Ty jo...fakt hodně dobrý...zaujalo mě téma...tvoje povídka je hodně originální, jdu čítat dál

14 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 21. března 2008 v 15:17 | Reagovat

:D Tý brďo.. :D:D Tak já rychle letím na další kápču..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama