Prolog k VL

21. února 2008 v 17:05 | Nera |  Vězněná láskou
Není co dodat. Máte tu prolog tak komentujte!
Nera

Běžela jsem děsivě temnou chodbou. Pod nohama mi chřestil písek a kamení. Celý obličej jsem měla umazaný a výraz vyděšený. Podlamovala se mi kolena, avšak já stále utíkala. Věděla jsem, že pokud mě chytí, zabije mě. Musela jsem běžet i přes palčivou bolest, rozlévající se mým tělem z pravého kolena, krvácejícího tak silně, až i riflovina byla nasákla krví. Uklouzla jsem na hladkém velkém kameni přibyla taky odřenina loktu. Konečně jsem před sebou zaznamenala východ z jeskynní chodby. Přidala jsem na tempu. Kašlala jsem a s obtížemi dýchala. V boku mě píchalo a v krku jsem měla sucho. Dva metry od oblouku, vedoucího ven. Zase jsem upadla a narazila si zápěstí. Bolestně jsem sykla a prudce se vyšplhala na nohy. Proběhla jsem východem a rozhlížela se do všech stran, zatímco jsem rychle oddechovala. Do tváře mě uhodil vanoucí mořský vzduch a okolo panovala tma. Ani jedna hvězda nasvítila na nebi. Vypadalo to, jako by se mi vysmívaly, ale já věděla, že dělám správně. Vybrala jsem si pravou stranu. Vyhýbala jsem se dírám v jemném plážovém písku a malým keřům s velkými trny. K uším mi doléhal šum nedalekého moře. Vběhla jsem do nekonečného lesa a nadávala jsem si, že příště nesmím zapomenout boty. Do citlivé pokožky chodidel mě bodalo jehličí, spolu s malými větvičkami, které ležely na jindy hebkém mechu.
Pokusila jsem se na to nemyslet a stále běžela. Nechtěla jsem umřít. Ne teď, ne tady a ne v jeho náručí. Zastavila jsem se, abych nabrala do plic čerstvý vzduch. Opřená zády o jeden z drsných kmenů jsem poslouchala klid v hustém porostu stromů. Najednou ho přerušilo zapraskání větviček kousek od mého stromu. Sprintem jsem vyrazila hloub do lesa.
"Chceš si hrát, holčičko?" rozezněl se jeho hlas smrtelným tichem. Zaskočilo mě, že neslyším moře, ale ihned mi došlo, že běžím od něj.
"Je slušnost odpovědět," napomenul mě onen hlas, při kterém mi běhal mráz po zádech. Zjistila jsem, že není daleko, takže jsem ještě přidala. Hledala jsem vhodný úkryt. Do zorného pole mi vstoupil obrovský vykotlaný strom. Změnila jsem směr ze severu na severovýchod. Neslyšně jsem vklouzla dovnitř a snažila se uklidnit svůj dech. Nedaleko mě se zase ozval ON.
"Neschovávej se, Meny," řekl a mě srdcem proletěl šíp. "Meny? Tak mi říká jen James.."napadlo mě. James…láska mého života. Bohužel jako největší nepřítelkyně Lily Evansové nemám šanci. Příští týden jsem měla nastoupit do sedmého ročníku v Bradavicích. Ovšem vypadá to, že si zde v lese ještě několik měsíců pobudu. Než se vymotám ze složité spletice stromů budou všichni žít v domnění, že žádná Carmen Diamont nikdy nežila. Ani James. Ani nejlepší přítel Remus….Při vzpomínce na něj jsem měla chuť plácnout se do čela. Zvěromág…jsem neregistrovaný zvěromág jako kluci. Jasně, že mě to nenapadlo dříve. S kluky jsme se učili přeměnu. Byla to fuška, ale jako černý levhart jsem spokojená. Hlasitě jsem si povzdechla. Nejspíš až moc, jelikož kroky ustaly. Byl slyšet jen jeho klidný dech. Sakra, sakra, sakra. Zrovinka teď mi musel zacinkat řetízek. Byl to dárek od Pobertů k minulým Vánocům.
"Zapomněla jsi, že já mám oči všude?" připomněl mi a já si uvědomila, že On, stojí před stromem a sleduje mě výsměšným pohledem.
"Nedotýkej se mě!" vykřikla jsem, když jeho ruka zajela do otvoru ve stromu. Ještě více jsem se přimáčkla ke stěně kmene a těžce jsem dýchala.
"Copak? Snad se nebojíš?" reagoval na můj vyděšený výraz. Snažila jsem se uklidnit. Zavřela jsem oči ve snaze vyhnat dotěrné slzy. Nepovedlo se a z koutku mého oka se pomaličku kutálela slzy a za ní další a za tou další, další.
"Ne-ne-dotý-tý-kej-j s-s-se m-ě-ě." Vzlykala jsem.
"Ale copak? Už tě mám na talíři, proč bych tě měl vyhodit?" řekl s úšklebkem.
"Prosím," žadonila jsem. Nejen slova prosila, ale i šedomodré oči, které jsem na něj upírala. "Prosím." Zopakovala jsem.
"Dobře,"přikývl a vzdálil se. Zmateně jsem na něj hleděla, dokud nezmizel za prvním stromem. Úlevně jsem vydechla, sedla si na zem a odpočívala s myšlenkami.
"On mě nechal jít? ON? Hrozba světa mě nechá jít? Utéct?"pokládala jsem si otázky. Chtěla jsem co nejdříve pryč. Bolest v lokti vymizela a po ráně na koleni zbyly jen potrhané kalhoty. Ramínko tílka jsem měla vydřené od útěku lesem. Postavila jsem se na nohy, které se dosud klepaly strachem. Vykoukla jsem z úkrytu a porozhlédla se okolo. Nikde ani živáček, proto jsem opatrně vylezla . něčí ledová ruka mě objala kolem boků a přitáhla zády k němu. Zavřískala jsem, když se jeho dech rozlil po mé tváři.
"Budeš poslouchat, jinak zemřeš." Přikázal mi. Svou rukou si mě stále tiskl k tělu a já cítila, jak se mu v intervalech zvedá hrudník. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem se rozhodla mluvit.
"Radši zemřu." Sykla jsem k němu. Otočil si mě čelem k sobě a zamyšleně si mě prohlížel, přičemž mě pořád držel za boky, takže jsem neměla šanci uniknout.
"Budeš se hodit."usoudil nakonec. Vyvalila jsem na něj oči a hledala nadávky, kterými ho můžu zasypat.
"Chci zemřít, slyšíš? Nebo jsi snad ohluchl, idiote?" pokoušela jsem se ho naštvat.
"Máš smůlu, Meny." Poznamenal klidně. Uchopil mě za naražené zápěstí s úmyslem, odtáhnout mě zpět do jeho panství. Vykřikla jsem bolestí a on se otočil.
"Nějaký problém?" otázal se hrubě.
"Mám něco se zápěstím, debile!" neodpustila jsem si narážku.
"V komnatě ti to ošetřím." Odpověděl lhostejně a dál mě vlekl za bolavou ruku.
"Ty magore! To bolí!" křičela jsem a z očí mi stékaly slzy bolesti. Obrátil se na mě ve chvíli, kdy jsem upadla do bezvědomí. Chytil mě tedy do náruče a nesl až ke svým komnatám. Tam mě položil na postel, vlil do mě několik lektvarů proti bolesti, na srůst kostí a dobrý spánek. Potom mě přikryl dekou a vyplížil se z místnosti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 21. února 2008 v 17:17 | Reagovat

týýýýýý voe tak tohle je hukooot! měla se proměnit a kousnout ho do prdele! by viděl debil xD jinak vážně hustý začíná to zajímavě :) je to hodně originální :)

2 anusz anusz | Web | 21. února 2008 v 18:11 | Reagovat

wow vypadá to zajámavě uz se tesim na pokracko

3 luckily luckily | Web | 21. února 2008 v 21:19 | Reagovat

no tak to je hodně zajímavý... takový téma asi ještě neviděla, marně pátrám v paměti, ale myslím, že něco podobného jsme ještě nečetla...:) Moc se mi to líbí a doufám, že další kapča přibude do soboty, jelikož v neděli na týden mizím do Německa..

tak pls udělej mi radost...:))) mooooc díky...:))

4 rose rose | E-mail | Web | 22. února 2008 v 13:10 | Reagovat

to je supeeeer...začíná to strašně dobře...už se těším na pokračování ;)

5 Lia Lia | 24. února 2008 v 18:06 | Reagovat

noo je to fakt originalneee....waw....som zvedava na dalsie pokracko:)

6 leenikk leenikk | Web | 25. února 2008 v 11:34 | Reagovat

ty jo zrovna mame imformatiku, hruza den nejake pako me probudilo o pul treti v noci!Tak si mi aspon zprijemnila den!!!Jdu na dlasi, teda jestli to stihnu!

7 Eliza Eliza | Web | 26. února 2008 v 11:18 | Reagovat

Nádherné-nevím co k tomu dodat-už jdu číst kapitolky co jsi k tomu napsala

8 mystery-diamond mystery-diamond | Web | 29. února 2008 v 13:55 | Reagovat

senzacni!

9 Jenny Jenny | Web | 6. března 2008 v 16:13 | Reagovat

Hodně zajímavý začátek..tak já pádim na další kapitolu

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 21. března 2008 v 15:05 | Reagovat

:DHmm.. tak to se nedivím, že je dobře komentovaná.. :D:D začátek je přímo úžasný.. :D Musím si jít přečíst ten zbytek.. :D

11 Marilla Marilla | Web | 10. května 2008 v 10:27 | Reagovat

MMMMMMMMMMMMMMmmmmmmmááááááááseeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeccccccccccc!!!!!................HHHHHHHHHhhuuuuuuuuuuuuuuuuuukkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkoooooooooooooooooottttttt!!!!!...prostě GoooooooooDDDDDddd...:::::DDDD

12 adelka adelka | 17. května 2010 v 20:51 | Reagovat

naozaj krsne :) pochvala :)

13 ninuš ninuš | 24. června 2010 v 22:32 | Reagovat

je to naozaj prekrásna poviedka:-) som úplne nadšená!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama