8.Kapitola(2/5)- Válka Dobra a Zla

19. února 2008 v 17:57 | Nera- utahaná, dobitá a nedočkavá na vaše komenty |  To nejsem já!
Pokr.

"Kde jsi? Pán zla nás teď volal. Máme se okamžitě přemístit k němu." Řval na mě Lucius ve společence a zastavil se pohledem u mých oteklých očí. "Děje se něco?" zeptal se pochybovačně a s menším odporem.
"Vůbec nic." Donutila jsem se k úsměvu, ale nespíše z toho vyšel pouhý škleb.
"Tak pohni." Poručil mi a já poslechla. Vyběhla jsem po schodech do pokoje, nasoukala se do černého pláště s kápí a seběhla jsem zpět.
Spousta Zmiozeláků běžela spolu s námi přes celé Bradavice až před hlavní bránu, odkud jsme se mohli přemístit. Ve vstupní síni jsem po očku zahlédla Jamese a mávla na něj. Teprve pak mi došlo, že on mě nevidí. Lucius nás všechny obdaroval zastíracím kouzlem, takže jsme byli neviditelní.
Před branou jsem se poprvé v životě doopravdy přemístila. Protahování zahradní hadicí? Já jsem měla pocit, že nás to protahovalo skulinkou 1 milimetr na 1milimetr.
Vypadla jsem v nějaké místnosti s okny zataženými černými závěsy. Nadechla jsem se a kolena se mi neovladatelně klepaly. Stála jsem na místě a čekala, než tu všichni budou. Postupně se náš kolektiv zacelil a Voldemort vstal z kamenného trůnu, vévodícímu celé místnosti. Mávl hůlkou a naše zastírací kouzlo vymizelo.
Zalapala jsem po dechu, jako by mě někdo škrtil. ¨
Jeho hadí obličej vypadal….jako hadí. Měl ji trošinku delší než ten herec, který hraje Pána zla ve filmu. Ostře řezaná brada byla bojovně vystrčená. Temné oči sledovaly všechny přítomné. Nebyly červené a pak mi teprve došlo, že červenými se jeho oči stávají jen tehdy, když zabíjí.
Jakmile vstal, Smrtijedi poklekli. Nemohla jsem si vybavit, zda to tak bylo i v knihách, ale poklekla jsem tady. Nic jiného mi nezbývalo.
"Mojí věrní," začal a mě při jeho hlasu srdcem projel chladný meč. Malinko jsem pokrčila hlavu tak, aby mi nemohl vidět do obličeje a se zatajeným dechem jsem poslouchala jeho řeč.
"Dnes večer se to stane. Zaútočíme na Bradavice. Zabijete všechny své nepřátelé. Konečně vymřou mudlovští šmejdi, ti, co se přidali na stranu dobra, jednoduše všichni. Bradavice se stanou našim domovem. Domovem mě! Největšího kouzelníka všech dob. Brumbál je pouze starý dědula, který si na kouzelníka hraje. Ovládneme nejen Bradavice, ale následně i celičký svět. Zlo bude v každém koutě a v každém srdci. Všichni, kdo nebudou poslouchat svého pána zaplatí životem. Nemám snad pravdu?" zeptal se.
Smrtijedi sborově vykřikli "Ano!". Až na mě. Dělala jsem, co jsem mohla abych po něm neskočila a nezakroutila mu krkem. Kousla jsem se vší silou do rtu. Nikdy jsem nevěřila tomu, že když si někdo skousne ret poteče mu krev. Jenže právě teď se to povedlo. Ze rtu mi ukápla kapka krve. Nechala jsem ji stéct po bradě. Bylo mi do breku, ale snažila jsem se ovládnout. Naštěstí kápě mou tvář schovávala, což bylo pro mě dobře, jelikož se mi z oka skutálela malá slzy. Silně jsem zavřela víčka, setřela si slzu i pomalu zasychající krev z brady a zvedla jsem hlavu.
V té chvíli by se ve mně krve nedořezalo. V síni byl sice hluk, jak si ostatní rozdělovali kdo toho chce zabít, ale jedny oči se věnovali jen a jen mě. Rozklepaly se mi i ruce. Cítila jsem jak se jeho oči ponořují do těch mých a jak se mi snaží prohrabat myšlenky nebo vzpomínky.
Rychle jsem sklonila hlavu tak, aby mi neviděl do očí.
"Nikdo se mi nebude hrabat v hlavě." Šeptla jsem si nenávistně a vší silou vůle jsem se snažila myšlenky zastřít. Bylo mi špatně od žaludku a lilo ze mě jako by mě zkrápěla voda. Nemohla jsem dovolit, aby tam něco našel. Odhodlaně jsem k němu zvedla hlavu a nechala, ať se mi podívá do hlavy.
Myslela jsem, že radostí vykřiknu. Povedlo se! Nemohl se tam dostat. Po chvíli totiž oční kontakt přerušil a naštvaně se posadil do trůnu. Věděla jsem, že je jen na mě, jestli zemřou nevinní nebo ne. A povedlo se. Nic nenašel.
Jelikož jsem musela skrýt vítězný úsměv, sklonila jsem před chvílí hlavu. Teď jsem ji zvedla a zrovinka v ten moment na mě Voldemort svým hlasem zavolal.
I přes svou radost, že se mi nedostal do hlavy se semnou při vyslovení mého jména z jeho úst zatočil svět.
Pomalu jsem k němu přistoupila a posadila jsem se na nabízenou židli. Po rozhlédnutí jsem zjistila, že všichni se již přemisťují zpět, aby se přichystali na večerní útok.
"Ano, pane." Stěží jsem zakryla odpor a nervozitu.
"Bellatrix, Bellatrix, co se s tebou děje? Ještě nikdy si přede mnou nesklápěla hlavu a ještě nikdy si nemusela na kobereček."řekl výsměšně a mě se opět z jeho hlasu zvedl žaludek a všechny vnitřnosti.
"Já…"
"Nemluv." Vykřikl hlasitě a ve mne se odehrával boj. Měla jsem chuť postavit se a vrazit mu facku, ač vím, že by mě potrestal. Zaryla jsem si tedy nehty do kůže na předloktí.
Tiše jsem sykla a Voldemort se na mě usmál. No, usmál. Prostě se zašklebil tak, aby to bylo podobné úsměvu.
"Já.." začala jsem znovu.
"Řekl jsem nemluv." Napomenul mě.
"No a co? Já nebudu poslouchat někoho, kdo je tak velký slaboch, že nazývá Brumbála neschopným. Někdo, kdo zabíjí nevinné jen pro zábavu, někdo, kdo se sám neumí bít a proto za sebe posílá ničit své věrné? Css…Věrné! Styď se! Si obyčejný chudák, slyšíš? Chudák!" Vyštěkla jsem a chytila se za pusu. Přestřelila jsem, hodně, ale teď se to nedalo vzít zpět. Věděla jsem, že mě potrestá a duševně jsem se připravovala na mé první ochutnání kletby, jež se nepromíjí. Sice jsem hodně četla a o tom, jak to bolí, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Stála jsem si za tím, že ta bolest se nebude dát vylíčit slovy. Právě teď jsem stála na samotné hranici bolesti. Musela jsem být silná. Ukázat jak se chová Blacková. Zvedla jsem tedy hlavu a upřeně se mu zadívala do očí. Možná to bral jako výsměch, čemuž bych se moc nebránila. Možná, že má ty své věrné, ale já mezi ně nepatřím. Jsem svobodný člověk a taky taková zůstanu. I kdybych měla nadávat samotnému Voldemortovi. Ať se staví na hlavu, ať mě týrá, je mi to jedno. Ta bolest mi možná jedno nebude, ale co? Když to má být tak bude. Věřím, že vše má svůj důvod. I tahle muka budou mít smysl. Cítím to. Někde hluboko v sobě cítím, že se stane něco, co mi od toho pomůže. Kdyby jen šlo zbavit se znamení zla byla bych první ve frontě. Ano, po ničem netoužím víc, než bránit Bellatrix před jí samotnou. Zní to divně? To totiž divné je! Každý si má svůj život řídit sám, ale já ho Belle klidně namířím správným směrem.
Namířil na mě hůlku a já ho stále probodávala očima s věrností dobru v srdci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 19. února 2008 v 18:20 | Reagovat

teda ta si vyskakuje

2 Leenikk Leenikk | Web | 20. února 2008 v 18:25 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ musím jít na dlaší!!!

3 MarryT MarryT | Web | 24. května 2008 v 11:48 | Reagovat

Páni, jsem zvědavá co udělá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama